Viliam, narozen 1935, bez domova od 2008

Viliam pochází z československé rodiny (otec Čech, matka Slovenka). Rodina žila v letech 1920 až 1939 na středním Slovensku. Otec Viliama byl původem z Železných hor, nedoučil se, neboť musel narukovat při 1. světové válce na italskou frontu. Po skončení války se Viliamův otec vrátil, v Čechách nemohl sehnat práci, tak se rozhodl odejít pomáhat rozvíjejícímu se Slovensku. Matka Viliama jako svobodná sloužila v rodině v Maďarsku jako specialistka na cukrářské výrobky. Po provdání odchovala čtyři syny. Aby se rodina uživila, tak matka Viliama vypomáhala na tržnici.

V roce 1939, kdy se na Slovensku ujala moci Tisova vláda, byla celá rodina, stejně tak jako kolem stotisíc dalších českých rodin, vyhnána ze Slovenska do protektorátu Čechy a Morava. V té době bylo Viliamovi tři a půl roku. Viliamova rodina měla nakonec však velké štěstí, neboť v přeplněných Čechách, kam byla spousta lidí vyhnána zpět ze Slovenska a ze Sudet do vnitřních Čech, se podařilo Viliamovu otci v Poděbradech sehnat práci i byt. Viliam začal v Poděbradech navštěvovat obecnou školu, následně rok a půl i školu měšťanskou, která v roce 1949 přešla na školu devítiletou. Školu úspěšně zakončil složením závěrečné zkoušky. Hlásil se  na vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou, ale bez udání důvodu nebyl komisí doporučen ani ke studiu odborného učiliště. Namísto studia dostal nabídku pracovat v Kovoně v Lysé nad Labem – jednalo se o manuální práci a navíc to vyžadovalo každodenní dojíždění 25 km tam a zpět. Problém vyřešil tím, že se od rodičů přestěhoval ke svému staršímu bratrovi do Prahy, následně obdržel i možnost (půl měsíce po začátku školního roku) nastoupit ke studiu na volné místo v odborném učilišti. Učiliště zakončil jako vzorný učeň bez problému v oboru universální nástrojař. Vzhledem k dobrým výsledkům na učilišti byl přijat ke studiu vyšší průmyslové školy. Nikoliv však na elektrotechnický obor „slaboproudý“ jak  si původně přál, ale s ohledem na vystudované strojní učiliště musel pokračovat studiem vyšší průmyslové školy strojní.

Z důvodu odchodu Viliama na studia do Prahy od svých rodičů, obdrželi Viliamovi rodiče výpověď ze služebního bytu s odůvodněním, že jimi užívaný byt je pro dvě osoby zbytečně příliš velký, avšak spíše bylo třeba byt uvolnit pro někoho jiného. Tak Viliamovi rodiče čtyři roky před odchodem otce do důchodu museli byt bez náhrady opustit. Na základě uvedeného se následně Viliamovi rodiče rozhodli Poděbrady opustit a přestěhovat se do Plzně k nejstaršímu synovi. Bydleli v provizorním bydlení v rozestavěné chatě. Chata měla rozměry 6x4 metry a po první zimě se na všech stěnách i nábytku vytvořila plíseň. Viliamův otec následně žádal Okresní národní výbor o přidělení bytu. Byt však nedostal, namísto toho obdržel možnost nastěhovat se do poničeného sanatoria, kde mohli využívat jednu místnost bez příslušenství. Objekt byl od války velmi poničen od bombardování, tak otci nezbylo nic jiné než objekt opravovat, aby bylo možné v něm bydlet. V té době Viliam opustil byt, kde společně s bratrem žili. Jednalo se vlastně o garsoniéru, jelikož se však bratrovi narodilo druhé dítě, tak již nebylo možné v bytě vzhledem k nedostatku místa dále bydlet. Viliamovi tedy nezbylo nic jiné než se vrátit zpět k rodičům do Plzně, kde dále pokračoval ve studiu vyšší průmyslové školy strojní. Po jejím ukončení následně pokračoval ve studiu vysoké školy strojní v Plzni.

Po absolvování osmi semestrů vysoké školy v Plzni přestoupil s dalšími spolužáky na specializaci oboru na vysokou školu v Praze. Při studiu vysoké školy měl zajištěné ubytování na vysokoškolské koleji. Studium vysoké školy úspěšně zakončil a získal titul inženýr. Následně však musel podepsat umístěnku do jednoho pražského podniku, avšak bez bytu i ubytovny. Jeden a půl roku byl v té době pracujícím inženýrem bezdomovcem. Přespával, kde se dalo – na nádražích v odstavených vagónech, na lavičkách v parku či na podlaze v bytech kamarádů a známých. To se psal rok 1965. V červenci téhož roku Viliam potkal jednoho ze svých bývalých spolužáků, který s nim přestupoval na studiích vysoké školy z Plzně do Prahy a zjistil, že jeho bývalý spolužák bydlel v Praze v bytě u své babičky. Jelikož spolužákova babička zemřela, přešel byt přechodem nájmu na spolužáka, který se sice oženil, ale jeho manželka s jejich dcerou se z Plzně do Prahy přestěhovat nechtěla a on se zase nechtěl vracet zpět do Plzně, tak Viliamovi nabídnul společné bydlení v uvedeném bytě s tím, že veškeré náklady budou hradit každý polovinou. Viliam byl v té době rovněž ženatý, manželství však bylo uzavřeno z jeho strany z donucení. Jeho žena již v té době byla těhotná. S dítětem ani manželkou se následně již nestýkal, a tak bylo manželství po šesti letech rozvedeno.

V roce 1965 se Viliam přihlásil k trvalému pobytu ve zmíněném bytě  na policii, kde vše proběhlo bez problému. O to samé žádal i u Okresního národního výboru. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že velikost bytu je pro dvě tříčlenné rodiny nedostatečná (ve skutečnosti však byt obýval pouze Viliam se svým spolužákem bez rodin). V roce 1969, po rozvodu obou manželství (Viliamova i jeho spolužáka) žádali znovu ONV o společné právo k užívání bytu, které jim již tentokrát vyhovělo a potvrdilo, že spolužák má nadále právo k užívání bytu a Viliamovi udělilo právo užívání části bytu. V srpnu 1969 odjel Viliamův spolužák na dovolenou do západního Německa, kde chtěl mimo jiné začít postgraduální studium. Vzápětí propukly v Čechách opět nepokoje v souvislosti se začátkem Husákovy normalizace, a tak čekal stejně tak jako desítky tisíc dalších Čechoslováků jak se situace v Čechách vyvine. V roce 1975 byl za uvedené Viliamův spolužák v nepřítomnosti odsouzen ke konfiskaci majetku a odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

Po listopadu 1989 žije opět v Čechách. Nicméně Viliam nadále užíval společný byt v Praze. V roce 1991 odešel Viliam do invalidního důchodu. Ve stejném roce byl dům, kde Viliam užíval společný byt, navrácen v restitučním řízení restituentům. Od roku 2004 proběhla dlouhá řada soudních řízení, ve kterých se restituenti dle vyjádření Viliama: „pomocí lží“ domáhali vyššího nájemného, než jim v té době příslušelo. Viliam dále sděluje: „znovu se prokázalo, že justice v ČR je v katastrofálním stavu, a že o nic lepší není ani legislativa“. Soud restituentům nakonec vyhověl a v roce 2008 byl byt exekučně vystěhován, nábytek a zařízení vystěhovány do skladu neznámo kam a Viliam policií „vynesen“ před dům na dlažbu! V té době bylo Viliamovi 73 let. Od tohoto roku je Viliam „na ulici“ a vede soudní spory a soudní řízení ve věci nuceného vyklizení bytu bez udělení adekvátní náhrady bytu. 

Viliam sděluje, že „ulici“ opustí pouze, pokud bude mít spravedlivý soud a obdrží byt, neboť dle Viliamova vyjádření o byt přišel neprávem…

 

Viliam, born 1935, homeless since 2008

Viliam comes from a Czechoslovakian family (his father is Czech, mother is Slovakian). The family lived in central Slovakia between 1920-1939. Viliam's father was born in Železné hory. He didn't finish his vocational school, because he was enlisted in the army and sent to the Italian front during WWI. After the war ended, his father came back, but he couldn't find work in Bohemia, so he decided to go to Slovakia and participate in the development happening there. Before Viliam's mother got married, she worked as a servant maid for a family in Hungary, her specialization was pastry cooking. Later, when she was a mother caring for four sons, she worked part time at a marketplace to help support the family.

In the year 1939, when Tiso's government took power in Slovakia, Viliam's family was exiled to the Protectorate of Bohemia and Moravia, together with roughly 100 000 other Czech families. Viliam was three and a half years old at that time. His family was lucky, because although Bohemia was overcrowded with people exiled from both Slovakia and the occupied Sudetenland, his father managed to find a job and an apartment in Poděbrady. Viliam went to elementary and middle school there. After he finished it, he sent an application to a secondary technical school of electrical engineering, but a committee in charge of this recommended against letting him study this high school, or even a trade school. Instead of study, they offered him work at Kovona, a factory in Lysá nad Labem. It was manual labor, and it required him to commute 25 km to work and back. He solved the problem by moving to Prague to his older brother. After the school year started, he got an offer from a trade school. He successfully finished it as a “universal toolmaker”. Because of his good degrees from the trade school, he was accepted into technical school. He wanted to study weak current electrical engineering, but ended up in a mechanical engineering class that followed up on his specialization from the trade school.

Because Viliam moved to Prague for studies, his parents received a notice of eviction from their staff flat, with a justification that the apartment is “too large for two people”, but it is more probable that someone wanted it for himself. Viliam's parents had to leave the apartment without any substitution, four years before the father was about to retire. They decided to leave Poděbrady and to move to Pilsen to their eldest son. They lived in makeshift housing in an unfinished shanty, 6x4 meters in size. After their first winter there, all walls and furniture had mold on them. Viliam's father ask the local authorities to be assigned an apartment. His request was not fulfilled. Instead, he was offered one room with no facilities in an abandoned sanatorium, which was severely damaged by bombardment during WWII, so Viliam's father had to start repairing it to make it more livable.

At this point in time Viliam had to leave his brother's small flat in Prague, because his brother's wife has given birth to their second child, and there simply wasn't enough room for all of them. Viliam had no choice but to move to his parents in Pilsen. He continued his education path on the Secondary Technical School of Mechanical Engineering and then went to the College of Mechanical and Electrical Engineering in Pilsen. After his first 8 semesters there, he transferred to a university in Prague, together with some of his classmates. During his studies in Prague, he was provided with housing on the campus. Viliam finished the college successfully and received his engineering diploma. He was then forced to take a job in a factory in Prague, where no flat or logging house was provided. For a year and a half, he was basically a homeless employed engineer. He slept where he could - in empty train wagons at train stations, on park benches, or on the floor in his friends' apartments.

In July of 1965, Viliam met one of his former classmates, who told Viliam that he currently lives in his grandmother's flat in Prague. Because his grandmother died, it now belonged to the classmate. He was married, but his wife didn't want to come to Prague, and he didn't want to move to her to Pilsen, so he made a deal with Viliam: they can share the apartment, and each of them will pay half of the rent. During this time, Viliam also got married, but only unwillingly, because the girl was pregnant. They lived separately, and after 6 years they got a divorce.

In 1965, Viliam registered for permanent residency in Prague with the police, and they had no problem with it. But when he went to register his residency at the Regional People's Committee, it was rejected, on the grounds of the apartment being too small for who two families of three people each (in fact, only Viliam and his classmate lived there, without their families). In 1969, after they both got divorced, they asked again at the same bureau, and this time it was accepted. The bureau confirmed that the classmate has the right to use that apartment, and Viliam also has a right to use a part of it.

In August of 1969, Viliam's classmate went to West Germany where he wanted to start his postgraduate studies. Soon, Czechoslovakia was thrown into the troubled times of Husák's Normalization, so he did the same as tens of thousands of other Czechs in the same situation – he remained abroad, waiting to see how the situation plays out. In 1975, Viliam's classmate was sentenced, in absence, to eight months in jail and confiscation of all property for leaving the republic.

He returned to Bohemia after the Velvet Revolution of 1989. Viliam lived in the apartment in Prague all this time. In 1991, Viliam started receiving disability pension, and in the same year, the apartment where he lived was privatized in the restitution process. In 2004, a long chain of lawsuits began, in which the restituents demanded higher rent than was acceptable by the law in that time. Viliam says they “used lies to achieve their ends”. He continues: “For me, this was another proof that Czech justice system is in a disastrous state, and the state of our legislation isn't much better”. In 2008, the restituents won the lawsuit. Viliam was evicted by the police and literally dragged out of the house where he lived. His furniture and possessions were sent to a warehouse somewhere. Viliam was 73 years old at that time. Since that year, he has been homeless. He is still trying to sue for being evicted from his flat without being offered a housing alternative.

Viliam says he will leave the street only when he gets a fair trial and receives an apartment, which, according to his words, has been unjustly taken away from him.